Po stopách básníků z břevnovského hřbitova: Epitaf Anastáze Opaska

Pro redak­torku Bétéč­ka Ester Hube­nou a její ser­iál Po stopách bás­níků z břevnovského hřbito­va nakreslila Terez­ka Šimková. Autork­ou fotografií je Ester Hubená. 

Procházíte se rádi po hřbitovech? Pročítáte neznámá jmé­na? Co vás při nich napadá? Pojďte se spolu s námi pro­jít po náhrobcích bás­níků, kteří odpočí­va­jí na břevnovském hřbitově. Slo­va, po kterých se při procházce poohlížíme, nemusí být vytesá­na pří­mo do kamene, stačí se začíst do sbírky a najít verš, který prom­lou­vá sám o sobě. Epitaf básníka.

vybral si mne,

abych naslouchal jeho slovům

tišším než vánek

a opět lomozí slovo

zasutou prav­dou,

která proráží

Tiše se blížím. Míjím náhrobky jiných, jmé­na připomí­naná i zapomenutá, jmé­na lidí, kteří zemřeli nedávno nebo už před desítka­mi let. Vedle kaple se přede mnou otevírá bran­ka k rohové části břevnovského hřbito­va. Slunce svítí na hrob Anastáze II.

Prvním opatem břevnovského kláštera byl od roku 993 Anastáz I. O tisíc let později, během let 1947–1999 stan­ul v čele kláštera benedik­tin­ský mnich ste­jného jmé­na. Tahle druhá polov­ina dvacátého sto­letí však při­nes­la nečekané zvraty: zrušení kláštera po nás­tupu komu­nis­mu, uvěznění Anastáze Opas­ka, jeho emi­grace i porev­oluční návrat na Břevnov. Je to příběh plný pádů i nezlom­né naděje. 

Slo­va vyle­to­vala do netušené výšky,

všech­na jsem viděl

a mohl je číst

Jan Opasek se nar­o­dil roku 1913 ve Víd­ni českým rodičům, po pěti letech se přestěho­vali do Kolí­na. Žili zde vcelku chudě, malý Jan rád chodí­val s babičk­ou do kostela a dobře se učil. Již v mládí ho oslovo­vala katolicky ori­en­to­vaná lit­er­atu­ra, spiso­vatelé, kteří svědčili nejen dílem, ale i svou vírou. Rád četl kni­hy – oblí­bil si Čepovy povíd­ky, obje­vu­je Jaku­ba Dem­la a dílo Jarosla­va Durycha. Osob­ní sezná­mení s Jose­fem Flo­ri­anem, považo­vaným s odstu­pem času za výz­nam­ného vyda­vatele knih, jeho rodi­nou a celou staroříšsk­ou „komu­ni­tou” zna­me­na­lo pro Opas­ka důležitý živ­ot­ní mezník. 

Flo­ri­an se svou rodi­nou žil skrom­ně v malé ves­ni­ci Stará říše, kde vydá­val kni­hy (filosofická díla Léona Bloye, beletrii česk­ou i překladovou). Pro­tože jeho výběr knih byl speci­fický a díla jím vydá­vaná měla vysok­ou uměleck­ou hod­no­tu, oslovil svou prací okruh lidí, jež za ním do Říše puto­vali a rádi s ním disku­to­vali. Opaskovi učarovala Flo­ri­ano­va vroucí a oprav­du „žitá” víra, která při­ta­ho­vala mno­hé lidi nejen z katolické církve.

vše zap­sáno

do děje časů,

nic neztrácí se

i když je neviděno

Anastáz Opasek se stal v břevnovském klášteře svěd­kem mno­ha tragédií. Ve svých vzpomínkách popisu­je osud pátera Pavelky po roce 1938: „ ‚Páter dvě’ pokračo­val za oku­pace ve vydávání časopisu bez pov­olení německ­ých úřadů. Dopad­lo to velice zle, gestapem byl zatčen nejen Pavel­ka, ale i vyda­va­tel, tiskař Gold­mann, vlast­ník malé tiskárny v Břevnově, člověk neobyče­jně zbožný, který téměř den­ně brzy ráno chodil na mši sva­tou k Svaté Markétě. Měl rod­inu, něko­lik dětí. Byl zatčen a zemřel v kon­cen­tračním táboře. Páter Pavel­ka přežil a po válce se stal českým duchovním v Paříži.”

Opasek také vypráví o odsunu Něm­ců po válce, něk­teří z nich byli inter­nováni v břevnovském klášteře: „Zažil jsem tam v té době nepop­satel­né scény: kon­cem války se jak­si vyvalilo všech­no špat­né a pohlti­lo i prostého českého člově­ka. (…) Na hřbitově jsme nacházeli něk­teré ráno deset i více mrtvol pře­hozených přes zeď zemřelých nebo i ubitých či zastře­lených na stra­hovském stadiónu. (…) Utlučené nebo prostě zastře­lené Něm­ce jsme nacházeli i v poli přes silnici.”

mlčíte, ale mluvíte

tím, že jste,

když slo­va nemohou

přeté­ci přes rty

Opasko­va poezie vybízí k mlčení, k zas­tavení na místě, k pozorování okol­ního svě­ta i kra­jiny vlast­ní duše. Není halas­ným kri­tikem společnos­ti, čas­to nechává odsud­ky stra­nou a spíš inspiru­je k zahléd­nutí toho, co nás pře­sahu­je. „Mlčení/ může zplodit činy/ velkého dosahu”, píše Opasek v bás­ni Mlčení, a tato slo­va nás vedou do doby pro bás­ní­ka nejtěžší.

Největší „zkoušku mlčení” Opasek skládá po svém zatčení v roce 1949. Roční vaz­ba na samotce, celé dny stání či chození v cele (vězni si nemohli sed­nout, jen při jídle) a fyz­ické i psy­chické týrání Opas­ka nezlomi­lo, ale i jeho to vše doved­lo k dílčí­mu falešné­mu doznání: „Nakonec jsem se přiz­nal vlast­ně ke lži , a potom jsem to odvolal.” Mlčení však může někdy zachránit i živ­ot, a právě Opasko­va opa­trnost pomohla během padesátých let spoustě lidem. „Jeden z nejtěžších prob­lémů těch­to výslechů bylo svě­domí: niko­mu neublížit! Byl jsem něko­likrát dodatečně vys­lýchán, a vždy­cky jsem tuto tíhu svě­domí sil­ně cítil.”

Krása i kru­tost tiché samoty

Utr­pení na vlast­ní kůži Opasek poz­nal bezprostřed­ně po svém zatčení v roce 1949.

„Ruzyň v té době a v dalších letech lze naz­vat domem hrůzy a smr­ti. Jed­na z největších hrůz byla ona izo­lace, která byla po všech stránkách dokon­alá. Z vedle­jších cel jsem čas­to po celé noci slyšel křik lidí, kteří nedovedli být sami. Byli napomínáni, trestáni, odváděni. (…) S nikým jsem celou tu dobu neměl žád­ný styk, ani návštěvu, ani korespondenci.”

„Vys­lýcha­lo se v Kar­touzích ve sklepích. Opati Tajovský a Machal­ka tam byli po celou noc týráni, poléváni vodou, nuceni dělat dřepy, ponižováni, napřík­lad museli skan­dovat: „To je práce, to je dři­na, za to může papež z Říma”… Přiz­nali se lidé, o kterých bych to nikdy netušil, což pro mne zna­me­na­lo určité vnitřní uklid­nění, pro­tože sám jsem přiz­nal věci, které se nestaly, a byl jsem z té situ­ace zoufalý. Byli za vel­mi krátk­ou dobu tak zřízeni, že nebyli schop­ni jakéhoko­liv odporu.” 

Nikdy jsem nevěděl,

že týden může zna­me­nat měsíc,

když člověk čeká na svobodu.

Vím ale též, že měsíc může zna­me­nat týden,

čekám-li v odd­anos­ti, v lásce.

Téma času a dozrávání se ozývá ve všech Opaskových sbírkách. Čas, který ztratil smysl, je jed­notvárný, bezvýrazný, „čas, jenž vykrvá­cel”, „čas vykraden”. Ale v kon­trastu s tím se v ní objeví i „čas slunce”, i „hod­i­na hed­váb­ného ticha”. A právě naplněný, ne uspěchaný čas může posunout dál naše „nedozrálé živ­o­ty”, tak jako „har­monie kra­jiny a nebe/ dozrála v zlato/ pod Božím slovem”.  Opasek se čas­to obrací do min­u­losti, ke svatým, his­torick­ým městům, bib­lick­ým postavám, oslovu­je je a v bás­ni lehce obe­jme celé věky – „jsem s vámi/ do konce časů”.

To, že Opasek dokázal „čarovat s časem”, připomíná i Dušan Hejbal: „S arciopatem chuligánem v jeho klášteře i hodinky na mém zápěstí najed­nou neběže­ly tak zběsile a výhružně. A já jsem směl na chvíli pocítit, že čas nám vyměřený se může sko­ro nez­natel­ně přelé­vat do věčnosti.”

je píseň o tichu a rozjímání,

tu nikdo nezná, neumí,

všich­ni se ženou do propasti,

naslouchat větru zapomněli

Bás­ník Opasek prom­lou­vá hlasem tichým. Nepotr­pí si na velká ges­ta, expre­sivní výrazy, prud­ká hor­lení. Jeho poezie mlu­ví něžně jako mod­l­it­ba, která nesoudí. Opaskovy bás­ně-mod­l­it­by nej­sou roz­er­vané zápasy plné napětí a vzdoru. Verše naopak oplý­va­jí obdi­vem k lid­ské­mu i Boží­mu dílu, ke vše­mu krás­né­mu a nadě­je­plné­mu. To, co je v světě zlé a nicot­né, se v Opaskově poezii vysky­tu­je jen občas, zato však s výjimeč­nou naléhavostí. „Vše bez lidí/ jen loutky žijí” – ve světě bez Boha, který bás­ník sice vidí, ale odmítá jej jako prázd­ný a neutěšený. 

ohlazeni mod­l­it­ba­mi

v poko­jném tichu duše

hledáme rovnováhu

V květ­nu 1960 byl Anastáz Opasek prop­uštěn z komu­ni­stick­ého vězení a bydlel poté v malinkém bytě ve vile ve Šte­fkově uli­ci spolu se svou matk­ou, jen pár desítek metrů od kostela svaté Marké­ty, kde byl před třinác­ti lety zvolen opatem a slavnos­t­ně vysvě­cen. Klášter byl znárod­něn státem a sídlil zde Archiv min­is­ter­st­va vni­tra. Mniši, kteří nebyli uvězněni, byli depor­továni do zahraničí. Opasek v šedesátých letech pra­co­v­al jako sklad­ník a zed­ník, pomáhal stavět napřík­lad sídliště na Petřinách. Anastáze Opas­ka dlouhá léta věznění poz­na­me­nala: „Ani za Pražského jara jsem se neúčast­nil žád­ných shromáždění, nato­lik mne pohlco­v­ala atmos­féra téměř jedenác­ti let vězení kom­bi­no­vaného třiceti šesti měsí­ci samotek.”

Dnes ve vlaku — 

je svaté Markéty,

která se o mne stará.

Byl jsem jí předán

ze svě­ta tehdy,

před toli­ka léty, když jsem před ní klečel

v břevnovském kostele.

Svatá Marké­ta opa­trovala Anastáze po celý živ­ot, i v emi­graci. Od roku 1968 mu zde bylo dopřáno žít v klidu společně s další­mi benedik­tiny v bavorském opat­ství Rohr. Opasek píše bás­ně, ces­tu­je po světě, zak­ládá orga­ni­zaci Opus bon­um, pomáhá všem, kdo to potře­bu­jí. A v roce 1990, jako sed­mased­mdesátiletý, se vrací zpět do Břevno­va. Do svého kláštera. 

V roce 1999 Anastáz zemřel a byl pochován na břevnovském hřbitově napro­ti kapli svatého Lazara. 

U hrobu je lav­ič­ka, used­nu a dám se do čtení. Teď je ten čas. Čas rozjímání.

Bás­nický epitaf Anastáze Opas­ka, který nesl svůj kříž vzpří­meně, zní takto:

Dvě břev­na

a nic víc

to stačí však

pro celý život

Lit­er­atu­ra:

Opasek, A.: Živ­ot upřen do Stře­du. Bás­ně z let 1968–1990. Pra­ha: Opus Bon­um, 1995.

Opasek, A.: Dvanáct zas­tavení. Vzpomínky opa­ta Břevnovského kláštera. Pra­ha: Torst, 1992.

Elšíková, M.: Dobré dílo Anastáze Opas­ka. Pra­ha: Moni­ka Vadasová-Elšíková, 1999.

Napsat komentář