Pro redaktorku Bétéčka Ester Hubenou a její seriál Po stopách básníků z břevnovského hřbitova nakreslila Terezka Šimková. Autorkou fotografií je Ester Hubená.
Procházíte se rádi po hřbitovech? Pročítáte neznámá jména? Co vás při nich napadá? Pojďte se spolu s námi projít po náhrobcích básníků, kteří odpočívají na břevnovském hřbitově. Slova, po kterých se při procházce poohlížíme, nemusí být vytesána přímo do kamene, stačí se začíst do sbírky a najít verš, který promlouvá sám o sobě. Epitaf básníka.
vybral si mne,
abych naslouchal jeho slovům
tišším než vánek
a opět lomozí slovo
zasutou pravdou,
která proráží
Tiše se blížím. Míjím náhrobky jiných, jména připomínaná i zapomenutá, jména lidí, kteří zemřeli nedávno nebo už před desítkami let. Vedle kaple se přede mnou otevírá branka k rohové části břevnovského hřbitova. Slunce svítí na hrob Anastáze II.
Prvním opatem břevnovského kláštera byl od roku 993 Anastáz I. O tisíc let později, během let 1947–1999 stanul v čele kláštera benediktinský mnich stejného jména. Tahle druhá polovina dvacátého století však přinesla nečekané zvraty: zrušení kláštera po nástupu komunismu, uvěznění Anastáze Opaska, jeho emigrace i porevoluční návrat na Břevnov. Je to příběh plný pádů i nezlomné naděje.
Slova vyletovala do netušené výšky,
všechna jsem viděl
a mohl je číst
Jan Opasek se narodil roku 1913 ve Vídni českým rodičům, po pěti letech se přestěhovali do Kolína. Žili zde vcelku chudě, malý Jan rád chodíval s babičkou do kostela a dobře se učil. Již v mládí ho oslovovala katolicky orientovaná literatura, spisovatelé, kteří svědčili nejen dílem, ale i svou vírou. Rád četl knihy – oblíbil si Čepovy povídky, objevuje Jakuba Demla a dílo Jaroslava Durycha. Osobní seznámení s Josefem Florianem, považovaným s odstupem času za významného vydavatele knih, jeho rodinou a celou staroříšskou „komunitou” znamenalo pro Opaska důležitý životní mezník.
Florian se svou rodinou žil skromně v malé vesnici Stará říše, kde vydával knihy (filosofická díla Léona Bloye, beletrii českou i překladovou). Protože jeho výběr knih byl specifický a díla jím vydávaná měla vysokou uměleckou hodnotu, oslovil svou prací okruh lidí, jež za ním do Říše putovali a rádi s ním diskutovali. Opaskovi učarovala Florianova vroucí a opravdu „žitá” víra, která přitahovala mnohé lidi nejen z katolické církve.
vše zapsáno
do děje časů,
nic neztrácí se
i když je neviděno
Anastáz Opasek se stal v břevnovském klášteře svědkem mnoha tragédií. Ve svých vzpomínkách popisuje osud pátera Pavelky po roce 1938: „ ‚Páter dvě’ pokračoval za okupace ve vydávání časopisu bez povolení německých úřadů. Dopadlo to velice zle, gestapem byl zatčen nejen Pavelka, ale i vydavatel, tiskař Goldmann, vlastník malé tiskárny v Břevnově, člověk neobyčejně zbožný, který téměř denně brzy ráno chodil na mši svatou k Svaté Markétě. Měl rodinu, několik dětí. Byl zatčen a zemřel v koncentračním táboře. Páter Pavelka přežil a po válce se stal českým duchovním v Paříži.”
Opasek také vypráví o odsunu Němců po válce, někteří z nich byli internováni v břevnovském klášteře: „Zažil jsem tam v té době nepopsatelné scény: koncem války se jaksi vyvalilo všechno špatné a pohltilo i prostého českého člověka. (…) Na hřbitově jsme nacházeli některé ráno deset i více mrtvol přehozených přes zeď – zemřelých nebo i ubitých či zastřelených na strahovském stadiónu. (…) Utlučené nebo prostě zastřelené Němce jsme nacházeli i v poli přes silnici.”
mlčíte, ale mluvíte
tím, že jste,
když slova nemohou
přetéci přes rty
Opaskova poezie vybízí k mlčení, k zastavení na místě, k pozorování okolního světa i krajiny vlastní duše. Není halasným kritikem společnosti, často nechává odsudky stranou a spíš inspiruje k zahlédnutí toho, co nás přesahuje. „Mlčení/ může zplodit činy/ velkého dosahu”, píše Opasek v básni Mlčení, a tato slova nás vedou do doby pro básníka nejtěžší.
Největší „zkoušku mlčení” Opasek skládá po svém zatčení v roce 1949. Roční vazba na samotce, celé dny stání či chození v cele (vězni si nemohli sednout, jen při jídle) a fyzické i psychické týrání Opaska nezlomilo, ale i jeho to vše dovedlo k dílčímu falešnému doznání: „Nakonec jsem se přiznal – vlastně ke lži –, a potom jsem to odvolal.” Mlčení však může někdy zachránit i život, a právě Opaskova opatrnost pomohla během padesátých let spoustě lidem. „Jeden z nejtěžších problémů těchto výslechů bylo svědomí: nikomu neublížit! Byl jsem několikrát dodatečně vyslýchán, a vždycky jsem tuto tíhu svědomí silně cítil.”
Krása i krutost tiché samoty
Utrpení na vlastní kůži Opasek poznal bezprostředně po svém zatčení v roce 1949.
„Ruzyň v té době a v dalších letech lze nazvat domem hrůzy a smrti. Jedna z největších hrůz byla ona izolace, která byla po všech stránkách dokonalá. Z vedlejších cel jsem často po celé noci slyšel křik lidí, kteří nedovedli být sami. Byli napomínáni, trestáni, odváděni. (…) S nikým jsem celou tu dobu neměl žádný styk, ani návštěvu, ani korespondenci.”
„Vyslýchalo se v Kartouzích ve sklepích. Opati Tajovský a Machalka tam byli po celou noc týráni, poléváni vodou, nuceni dělat dřepy, ponižováni, například museli skandovat: „To je práce, to je dřina, za to může papež z Říma”… Přiznali se lidé, o kterých bych to nikdy netušil, což pro mne znamenalo určité vnitřní uklidnění, protože sám jsem přiznal věci, které se nestaly, a byl jsem z té situace zoufalý. Byli za velmi krátkou dobu tak zřízeni, že nebyli schopni jakéhokoliv odporu.”
Nikdy jsem nevěděl,
že týden může znamenat měsíc,
když člověk čeká na svobodu.
Vím ale též, že měsíc může znamenat týden,
čekám-li v oddanosti, v lásce.
Téma času a dozrávání se ozývá ve všech Opaskových sbírkách. Čas, který ztratil smysl, je jednotvárný, bezvýrazný, „čas, jenž vykrvácel”, „čas vykraden”. Ale v kontrastu s tím se v ní objeví i „čas slunce”, i „hodina hedvábného ticha”. A právě naplněný, ne uspěchaný čas může posunout dál naše „nedozrálé životy”, tak jako „harmonie krajiny a nebe/ dozrála v zlato/ pod Božím slovem”. Opasek se často obrací do minulosti, ke svatým, historickým městům, biblickým postavám, oslovuje je a v básni lehce obejme celé věky – „jsem s vámi/ do konce časů”.
To, že Opasek dokázal „čarovat s časem”, připomíná i Dušan Hejbal: „S arciopatem chuligánem v jeho klášteře i hodinky na mém zápěstí najednou neběžely tak zběsile a výhružně. A já jsem směl na chvíli pocítit, že čas nám vyměřený se může skoro neznatelně přelévat do věčnosti.”
je píseň o tichu a rozjímání,
tu nikdo nezná, neumí,
všichni se ženou do propasti,
naslouchat větru zapomněli
Básník Opasek promlouvá hlasem tichým. Nepotrpí si na velká gesta, expresivní výrazy, prudká horlení. Jeho poezie mluví něžně jako modlitba, která nesoudí. Opaskovy básně-modlitby nejsou rozervané zápasy plné napětí a vzdoru. Verše naopak oplývají obdivem k lidskému i Božímu dílu, ke všemu krásnému a nadějeplnému. To, co je v světě zlé a nicotné, se v Opaskově poezii vyskytuje jen občas, zato však s výjimečnou naléhavostí. „Vše bez lidí/ jen loutky žijí” – ve světě bez Boha, který básník sice vidí, ale odmítá jej jako prázdný a neutěšený.
ohlazeni modlitbami
v pokojném tichu duše
hledáme rovnováhu
V květnu 1960 byl Anastáz Opasek propuštěn z komunistického vězení a bydlel poté v malinkém bytě ve vile ve Štefkově ulici spolu se svou matkou, jen pár desítek metrů od kostela svaté Markéty, kde byl před třinácti lety zvolen opatem a slavnostně vysvěcen. Klášter byl znárodněn státem a sídlil zde Archiv ministerstva vnitra. Mniši, kteří nebyli uvězněni, byli deportováni do zahraničí. Opasek v šedesátých letech pracoval jako skladník a zedník, pomáhal stavět například sídliště na Petřinách. Anastáze Opaska dlouhá léta věznění poznamenala: „Ani za Pražského jara jsem se neúčastnil žádných shromáždění, natolik mne pohlcovala atmosféra téměř jedenácti let vězení kombinovaného třiceti šesti měsíci samotek.”
Dnes ve vlaku —
je svaté Markéty,
která se o mne stará.
Byl jsem jí předán
ze světa tehdy,
před tolika léty, když jsem před ní klečel
v břevnovském kostele.
Svatá Markéta opatrovala Anastáze po celý život, i v emigraci. Od roku 1968 mu zde bylo dopřáno žít v klidu společně s dalšími benediktiny v bavorském opatství Rohr. Opasek píše básně, cestuje po světě, zakládá organizaci Opus bonum, pomáhá všem, kdo to potřebují. A v roce 1990, jako sedmasedmdesátiletý, se vrací zpět do Břevnova. Do svého kláštera.
V roce 1999 Anastáz zemřel a byl pochován na břevnovském hřbitově naproti kapli svatého Lazara.
U hrobu je lavička, usednu a dám se do čtení. Teď je ten čas. Čas rozjímání.
Básnický epitaf Anastáze Opaska, který nesl svůj kříž vzpřímeně, zní takto:
Dvě břevna
a nic víc
to stačí však
pro celý život
Literatura:
Opasek, A.: Život upřen do Středu. Básně z let 1968–1990. Praha: Opus Bonum, 1995.
Opasek, A.: Dvanáct zastavení. Vzpomínky opata Břevnovského kláštera. Praha: Torst, 1992.
Elšíková, M.: Dobré dílo Anastáze Opaska. Praha: Monika Vadasová-Elšíková, 1999.