Pořád ten polský příběh v sobě nesu

S Mag­dou Jiřičk­ou Sto­jowsk­ou jsme se setkaly v komu­nit­ním cen­tru Nesedím sousedím, které spoluza­loži­la a pracu­je zde již čtyři roky na jeho kon­cep­ci a vedení různorodých aktiv­it. Aktuál­ně má na starosti napřík­lad reportérský kurz pro děti, ale věno­vala se zde i divad­lu, jímž se zabývá pro­fe­sionál­ně jako režisér­ka a dra­maturg­y­ně. Poví­daly jsme si nejen o Břevnově, ale i o Pol­sku, odkud pochází, a o aktuál­ním před­stavení Fer­rante club ve Studiu Hrdinů, které se po roce opět probouzí k životu. 

Jak ses dosta­la k divad­lu? Co tě k němu přitáhlo?

Když jsem konči­la pol­sk­ou filologii na uni­verz­itě, začala jsem víc chodit do divad­la, ke které­mu jsem měla blízko, pro­tože můj táta a moje babič­ka hráli v diva­dle pro děti v malém městečku na jihu Pol­s­ka. Pak jsem narazi­la na zají­mavého klu­ka, který se snažil dostat na režii a vyprávěl mi o tom, a mě to zau­ja­lo. Poma­lu jsem začala uvažo­vat o tom, že bych zkusi­la jít na divadel­ní režii v Krakově.

Takže to byl vliv okolí, přá­tel i rodiny?

Určitě. Už jen to, že jsem jako dítě po před­stavení šla do zákulisí a hrála si s loutka­mi, to člověk nasákne atmos­férou scéno­grafick­ých dílen. Byla jsem pyšná, že tam mám tátu. 

Ale celou dobu jsem to brala tak, že divad­lo není moje ces­ta. Snaži­la jsem se tomu vyh­nout, pro­tože hod­ně lidí si před­stavo­va­lo, že bych měla tím směrem jít. Jenže já si přála psát. Což mi umožni­lo studi­um pol­ské filolo­gie, kde jsem měla možnost číst si i věno­vat se psaní. Ale energie toho prostředí byla jiná než moje. Když jsem se na filologii dosta­la na dok­torát, už jsem si nedoved­la před­stavit, že dlouhodobě v soustředění a klidu pracu­ji na literárních témat­e­ch; nakonec jsem ze stu­dia odešla. A teď se mi docela stýská, po tom klidu a soustředění.

Jaké je to hledání vlast­ní ces­ty v divadel­ním světě? 

Před školou jsem vůbec netuši­la, co to zna­mená režírovat. Cíti­la jsem v sobě kreativní poten­ciál, bav­il mě dia­log, diskuze s lid­mi. Proží­vala jsem hod­ně jevišt­ní svě­ty, cíti­la jsem se do nich empat­icky vtaže­na. Určitě jsem si ale neu­vě­do­movala, jak velk­ou zod­pověd­nost na sebe bere režisér, někdy za velký tým lidí, a zároveň, že to je ve velké míře práce, kter­ou se člověk může naučit. Krakovská divadel­ní ško­la udržu­je ve stu­den­tech poc­it, že musí mít v sobě génia, aby byli dobrý­mi režiséry. Mys­lím si, že to je špat­ně. Exis­tu­jí dos­tup­né metody, prak­tiky, které může režisér využít, což mu může pomo­ci ve vedení kreativního skupinového pro­ce­su. Pro­tože je to v pod­statě o tom hle­dat svůj kreativní jazyk, a hle­dat ho spolu s ostatními.

To zna­mená, že jako režisér­ka čelíš vysoké­mu tlaku. Jak se s ním vyrovnáváš?

Byla jsem naučená, že míra stre­su musí být vysoká, aby bylo jas­né, že se jed­ná o něco vel­mi důležitého. Ve škole nás vedli k tomu, že sil­né režisérské osob­nos­ti věnu­jí divad­lu úplně všech­no, tím pádem ta cena za to je obrovská. Teď se učím o tom přemýšlet jinak, trochu i skrz pražské prostředí alter­na­tivní kat­edry DAMU, kde jsem dělala dok­torát. A díky mému muži Lukášovi Jiřičkovi, který se také zabývá divadlem a má jiná východiska než já, a díky dalším tvůr­cům, jejichž prá­ci pozoru­ji, vidím, že se to divad­lo může dělat různý­mi způsoby.

V upoutávce na rozhovor pro Český rozh­las Vlta­va jsi byla uve­de­na jako Mag­da Jiřič­ka Sto­jowská, pol­ská divadel­ní režisér­ka”. Je to prav­da? Jsi pol­ská? Nebo česká? Nebo obojí?

Jo, jsem taková mez­ihraniční. Trochu pol­ská, trochu česká. Ale teď už asi víc česká, v pol­ském prostředí už dlouho nefig­u­ru­ji. Ještě v těhoten­ství jsem tam sice dokončo­vala pro­jek­ty, ale pak už jsem energii věno­vala novým věcem tady.

Moje práce v uměleck­ém prostředí se víc soustředí na česk­ou scénu. I když na posled­ním pro­jek­tu Sex pro brněn­sk­ou plat­for­mu Teren jsem spolupra­co­v­ala s pol­ským režisérem Wojtkiem Ziemil­skim. A insce­naci Fer­rante club ve Studiu Hrdinů jsem připravo­vala s mou pol­sk­ou kol­eg­y­ní Igou Gańczarczyk, se kter­ou mě pojí důležitý příběh spolupráce v Starem Teatru v Krakově; pořád ten pol­ský příběh v sobě nesu. Zkušenos­ti pol­ské i české scény se stále potká­va­jí a já pozoru­ji, jaké jsou přís­tupy v divadel­ních prostředích, kolik věcí si mohou tyto svě­ty pře­dat.

Exis­tu­je něco, na co sis v Česku nezvyk­la? Něco, co tě neustále překvapuje?

Smysl pro humor je tu jiný. Češi jsou ve vtipech více ironičtí a drsnější, musela jsem si zvy­knout na jejich suchý humor. To je něco, co jsem jako Pol­ka ze začátku nechá­pala, a divi­la se: “Jak můžeš něco takového vůbec říct?” Nebo, že si lidi řeknou “ty vole” i jako kámoši. Polá­ci jsou v tomh­le více emo­tivní, větši­nou nedo­j­dou tak daleko. Teď už mi při­jde, že český příst­up je zdravější. Na začátku mě to mát­lo a ztrácela jsem se v tom, dnes­ka mám poc­it, že to pomáhá ven­tilo­vat mezilid­ská napětí, otevřít se sobě navzá­jem v zdravě přá­tel­ském duchu. 

Tedy zůs­taňme v Česku. Jaký vztah máš k Břevnovu? Na jaká mís­ta ráda chodíš?

Mám k němu speciál­ní vztah, pro­tože jsme bydleli v bytě blízko našich přá­tel ve staré části Břevno­va, která se nazývá Tejn­ka. Tady začal nový díl mého živ­ota, první komu­nit­ní akce —  Živé měs­to a Restau­rant day. 

Vnímám Břevnov ze dvou hledis­ek. Jako nejbá­ječnější mís­to pro živ­ot rodin s dět­mi; je tu zeleno, spous­ta krás­ných míst, mám ráda Plivátko a Klášterní zahradu. Čas­to jsem v ní nacházela svůj med­i­tační pros­tor, je to vždy­cky klid­né mís­to, naštěstí neohrožené developery. 

Je to téměř selan­ka, řekněme pohád­ková strana Břevno­va. Na druhou stranu Břevnov v sobě zahrnu­je mal­oměs­to, které do jisté míry unavu­je, když už jsem tu příliš dlouho. Pak se ráda vracím na Let­nou. A tam si zase při­padám více jako ve městě, mám ráda vlaky, které tam jezdí, baví mě cítit blízko tu tep­nu měst­ského života.

Břevnov mě kaž­dopád­ně potkal i se vše­mi lid­mi, se který­mi jsme založili komu­nit­ní cen­trum Nesedím, sousedím. Stal se pro mě začátkem pro­fes­ní ces­ty, z těch všech nápadů se stvoři­la insti­tuce, která teď slaví čtvrté narozeniny. 

Právě na Let­né ve Studiu Hrdinů můžeme vidět divadel­ní před­stavení s názvem Fer­rante club, inspirovaný kni­ha­mi Ele­ny Fer­rante Geniál­ní přítelkyně. Pre­miéra se odehrála před rokem, stih­li jste jej odehrát, tuším, třikrát? 

Pro diváky jsme hráli třikrát. Na posled­ních před­staveních jsme byly diváky jenom já a asis­ten­t­ka režie.

Jaké je vracet se k před­stavení s odstu­pem jed­no­ho roku? 

Je to těžké, pre­miéra se odehrá­vala již za složitých okol­nos­tí covidu, ve zrych­leném pro­ce­su, posled­ní fáze už byla oprav­du stresová. Iga, druhá režisér­ka, tady taky nemohla být tolik, kolik by chtěla.

Herečky jsou ovšem skvělé a tvoří na jevišti super tým. Mys­lím si, že když budou mít opět diváky před sebou, bude je ještě víc to před­stavení bav­it, je to vždy pro­ces hledání. Něk­teré věci, které jsme chtěli z jeviště pře­dat, týka­jící se situ­ace žen v Pol­sku a v Čechách, jsou nadále aktuál­ní, ale toho mater­iálu, kterým by to před­stavení bylo možné dále doplnit, v součas­ném kon­tex­tu přibývá. V Pol­sku se za posled­ní rok sta­la spous­ta věcí, které sou­visí s postavením žen ve společnos­ti: stáv­ka žen, demon­strace namířené pro­ti prav­i­cové vládě v Pol­sku, pro­ti ome­zování práv žen a lid­ských práv vůbec. Týka­lo se to totiž prá­va žen na potrat a na to rozhodovat, v jakých vztazích žiju, kdo jsem. 

Zají­ma­lo nás, jak budou tato téma­ta rezono­vat tady u Čechů, pro které mají určitě zcela jiný rozměr. Ale mys­lím si, že tu nadále fun­gu­je strašně moc patri­archál­ních struk­tur. Téměř každá žena, která prošla poro­dem, si pamatu­je nějaké trau­ma, které je spo­jené s lékařským vyšetřením nebo s přís­tu­pem dok­torů, mužů k ní. Je spous­ta věcí, které jsou schovány za nějaký vtip, a nadále jsou přit­om jen zastřeným, ovšem ryze sex­i­stick­ým přís­tu­pem k ženám.

Při přípravě insce­nace jste spolu s Igou Gańczarczyk zkoumaly eman­ci­paci českých a pol­ských žen. Co je pro tebe hlavním důvo­dem, že se věnu­ješ zrov­na tomu­to tématu? 

My jsme s Igou už pra­co­v­aly na jed­nom před­stavení na zák­ladě Witka­cy­ho W małym dworku, to je text, kterým jsme tem­ati­zo­valy mís­to ženy v rod­ině. Trochu jsme převráti­ly per­spek­tivu čtení, skrz fem­i­ni­stick­ou perspektivu. 

Pro mě je to téma čím dál důležitější. Čím jsem starší, tím více si uvě­do­mu­ji, jak patri­archál­ní struk­tu­ry a katolická církev ovlivni­ly moje dozrávání, moje vnitřní struk­tu­ry. Jak umoc­ni­ly obavy a nepomáhaly tomu, abych se dosta­la z nejis­to­ty ven. 

Téma žen­skosti proniká přes všech­ny plochy, ve kterých se pohy­bu­ji. To, že jsem se sta­la matk­ou a začala tvořit dlouhodobý part­ner­ský vztah, byl důležitý bod, kdy jsem si začala klást ještě více otázek o tom, jaké to je být ženou ve společnos­ti. Porovná­vala jsem zkušenos­ti z Pol­s­ka a Čes­ka a uvě­do­movala jsem si, že věci, které jsem považo­vala za samozře­jmé, samozře­jmé nejsou. 

Fer­rante a její kni­hy byly tím pádem pouze spouštěčem. Vplu­la jsem díky ní do lit­er­atu­ry, která lehk­ou for­mou poj­men­o­vala něco, co já v sobě hluboce prožívám. Je to důležitá kni­ha pro tolik žen, nacházíme v ní společné téma, které se nás dotýká a bolí nás. Navíc jsme s Igou cíti­ly, že to může být společná plat­for­ma nezávisle na tom, odkud jsme. 

Co by sis přála, aby se konkrét­ně změni­lo, ať už u nás nebo v Pol­sku? Co by napo­moh­lo k větší rovno­právnos­ti žen a mužů? 

Přála bych si, aby v Pol­sku neby­la ve vládě strana Prá­vo a spravedl­nost a aby jeho pol­i­tický živ­ot tolik neovlivňo­vala katolická církev. Dozvídáme se teprve teď, jaký má katolická církev obrovský vliv a k jak velkým manip­u­lacím v Pol­sku docháze­lo a dochází.

Může právě divad­lo ovlivnit dění ve společnosti?

Umění úplně od zák­ladu, u nej­menších dětí, u všech lidí, je důležitým, přirozeným ele­mentem živ­ota. Nevěřím, že by umění měni­lo svět pří­močaře, ale společně s divadlem vzniká i dia­log, zák­lad všech změn. Člověk má přirozenou potře­bu tvořit. Když se to nějakým způ­sobem omezu­je, cen­zu­ru­je, ode­bírá se hlas umění, tak se ode­bírá hlas i lidem, to je narušování jejich přirozených potřeb — svo­bod­ně, kreativně se vyjadřo­vat o světě. A použí­vat k tomu před­sta­vivost. Já to vnímám tak, že skrze umění nacházím nový jazyk, jak o věcech mlu­vit, který je i pro mě samot­nou nový. Je hezké, když se to podaří.

Skrz umění v lidech pracu­je před­sta­vivost. Každý ji v sobě máme, a když ji  zamykáme, nijak neživíme, nedáváme jí prů­chod, tak si ode­píráme něco strašně důležitého, co by nás otevře­lo jiným. Chceme o tohle přijít?

Napsat komentář