S Magdou Jiřičkou Stojowskou jsme se setkaly v komunitním centru Nesedím sousedím, které spoluzaložila a pracuje zde již čtyři roky na jeho koncepci a vedení různorodých aktivit. Aktuálně má na starosti například reportérský kurz pro děti, ale věnovala se zde i divadlu, jímž se zabývá profesionálně jako režisérka a dramaturgyně. Povídaly jsme si nejen o Břevnově, ale i o Polsku, odkud pochází, a o aktuálním představení Ferrante club ve Studiu Hrdinů, které se po roce opět probouzí k životu.
Jak ses dostala k divadlu? Co tě k němu přitáhlo?
Když jsem končila polskou filologii na univerzitě, začala jsem víc chodit do divadla, ke kterému jsem měla blízko, protože můj táta a moje babička hráli v divadle pro děti v malém městečku na jihu Polska. Pak jsem narazila na zajímavého kluka, který se snažil dostat na režii a vyprávěl mi o tom, a mě to zaujalo. Pomalu jsem začala uvažovat o tom, že bych zkusila jít na divadelní režii v Krakově.
Takže to byl vliv okolí, přátel i rodiny?
Určitě. Už jen to, že jsem jako dítě po představení šla do zákulisí a hrála si s loutkami, to člověk nasákne atmosférou scénografických dílen. Byla jsem pyšná, že tam mám tátu.
Ale celou dobu jsem to brala tak, že divadlo není moje cesta. Snažila jsem se tomu vyhnout, protože hodně lidí si představovalo, že bych měla tím směrem jít. Jenže já si přála psát. Což mi umožnilo studium polské filologie, kde jsem měla možnost číst si i věnovat se psaní. Ale energie toho prostředí byla jiná než moje. Když jsem se na filologii dostala na doktorát, už jsem si nedovedla představit, že dlouhodobě v soustředění a klidu pracuji na literárních tématech; nakonec jsem ze studia odešla. A teď se mi docela stýská, po tom klidu a soustředění.
Jaké je to hledání vlastní cesty v divadelním světě?
Před školou jsem vůbec netušila, co to znamená režírovat. Cítila jsem v sobě kreativní potenciál, bavil mě dialog, diskuze s lidmi. Prožívala jsem hodně jevištní světy, cítila jsem se do nich empaticky vtažena. Určitě jsem si ale neuvědomovala, jak velkou zodpovědnost na sebe bere režisér, někdy za velký tým lidí, a zároveň, že to je ve velké míře práce, kterou se člověk může naučit. Krakovská divadelní škola udržuje ve studentech pocit, že musí mít v sobě génia, aby byli dobrými režiséry. Myslím si, že to je špatně. Existují dostupné metody, praktiky, které může režisér využít, což mu může pomoci ve vedení kreativního skupinového procesu. Protože je to v podstatě o tom hledat svůj kreativní jazyk, a hledat ho spolu s ostatními.
To znamená, že jako režisérka čelíš vysokému tlaku. Jak se s ním vyrovnáváš?
Byla jsem naučená, že míra stresu musí být vysoká, aby bylo jasné, že se jedná o něco velmi důležitého. Ve škole nás vedli k tomu, že silné režisérské osobnosti věnují divadlu úplně všechno, tím pádem ta cena za to je obrovská. Teď se učím o tom přemýšlet jinak, trochu i skrz pražské prostředí alternativní katedry DAMU, kde jsem dělala doktorát. A díky mému muži Lukášovi Jiřičkovi, který se také zabývá divadlem a má jiná východiska než já, a díky dalším tvůrcům, jejichž práci pozoruji, vidím, že se to divadlo může dělat různými způsoby.
V upoutávce na rozhovor pro Český rozhlas Vltava jsi byla uvedena jako „Magda Jiřička Stojowská, polská divadelní režisérka”. Je to pravda? Jsi polská? Nebo česká? Nebo obojí?
Jo, jsem taková mezihraniční. Trochu polská, trochu česká. Ale teď už asi víc česká, v polském prostředí už dlouho nefiguruji. Ještě v těhotenství jsem tam sice dokončovala projekty, ale pak už jsem energii věnovala novým věcem tady.
Moje práce v uměleckém prostředí se víc soustředí na českou scénu. I když na posledním projektu Sex pro brněnskou platformu Teren jsem spolupracovala s polským režisérem Wojtkiem Ziemilskim. A inscenaci Ferrante club ve Studiu Hrdinů jsem připravovala s mou polskou kolegyní Igou Gańczarczyk, se kterou mě pojí důležitý příběh spolupráce v Starem Teatru v Krakově; pořád ten polský příběh v sobě nesu. Zkušenosti polské i české scény se stále potkávají a já pozoruji, jaké jsou přístupy v divadelních prostředích, kolik věcí si mohou tyto světy předat.
Existuje něco, na co sis v Česku nezvykla? Něco, co tě neustále překvapuje?
Smysl pro humor je tu jiný. Češi jsou ve vtipech více ironičtí a drsnější, musela jsem si zvyknout na jejich suchý humor. To je něco, co jsem jako Polka ze začátku nechápala, a divila se: “Jak můžeš něco takového vůbec říct?” Nebo, že si lidi řeknou “ty vole” i jako kámoši. Poláci jsou v tomhle více emotivní, většinou nedojdou tak daleko. Teď už mi přijde, že český přístup je zdravější. Na začátku mě to mátlo a ztrácela jsem se v tom, dneska mám pocit, že to pomáhá ventilovat mezilidská napětí, otevřít se sobě navzájem v zdravě přátelském duchu.
Tedy zůstaňme v Česku. Jaký vztah máš k Břevnovu? Na jaká místa ráda chodíš?
Mám k němu speciální vztah, protože jsme bydleli v bytě blízko našich přátel ve staré části Břevnova, která se nazývá Tejnka. Tady začal nový díl mého života, první komunitní akce — Živé město a Restaurant day.
Vnímám Břevnov ze dvou hledisek. Jako nejbáječnější místo pro život rodin s dětmi; je tu zeleno, spousta krásných míst, mám ráda Plivátko a Klášterní zahradu. Často jsem v ní nacházela svůj meditační prostor, je to vždycky klidné místo, naštěstí neohrožené developery.
Je to téměř selanka, řekněme pohádková strana Břevnova. Na druhou stranu Břevnov v sobě zahrnuje maloměsto, které do jisté míry unavuje, když už jsem tu příliš dlouho. Pak se ráda vracím na Letnou. A tam si zase připadám více jako ve městě, mám ráda vlaky, které tam jezdí, baví mě cítit blízko tu tepnu městského života.
Břevnov mě každopádně potkal i se všemi lidmi, se kterými jsme založili komunitní centrum Nesedím, sousedím. Stal se pro mě začátkem profesní cesty, z těch všech nápadů se stvořila instituce, která teď slaví čtvrté narozeniny.
Právě na Letné ve Studiu Hrdinů můžeme vidět divadelní představení s názvem Ferrante club, inspirovaný knihami Eleny Ferrante Geniální přítelkyně. Premiéra se odehrála před rokem, stihli jste jej odehrát, tuším, třikrát?
Pro diváky jsme hráli třikrát. Na posledních představeních jsme byly diváky jenom já a asistentka režie.
Jaké je vracet se k představení s odstupem jednoho roku?
Je to těžké, premiéra se odehrávala již za složitých okolností covidu, ve zrychleném procesu, poslední fáze už byla opravdu stresová. Iga, druhá režisérka, tady taky nemohla být tolik, kolik by chtěla.
Herečky jsou ovšem skvělé a tvoří na jevišti super tým. Myslím si, že když budou mít opět diváky před sebou, bude je ještě víc to představení bavit, je to vždy proces hledání. Některé věci, které jsme chtěli z jeviště předat, týkající se situace žen v Polsku a v Čechách, jsou nadále aktuální, ale toho materiálu, kterým by to představení bylo možné dále doplnit, v současném kontextu přibývá. V Polsku se za poslední rok stala spousta věcí, které souvisí s postavením žen ve společnosti: stávka žen, demonstrace namířené proti pravicové vládě v Polsku, proti omezování práv žen a lidských práv vůbec. Týkalo se to totiž práva žen na potrat a na to rozhodovat, v jakých vztazích žiju, kdo jsem.
Zajímalo nás, jak budou tato témata rezonovat tady u Čechů, pro které mají určitě zcela jiný rozměr. Ale myslím si, že tu nadále funguje strašně moc patriarchálních struktur. Téměř každá žena, která prošla porodem, si pamatuje nějaké trauma, které je spojené s lékařským vyšetřením nebo s přístupem doktorů, mužů k ní. Je spousta věcí, které jsou schovány za nějaký vtip, a nadále jsou přitom jen zastřeným, ovšem ryze sexistickým přístupem k ženám.
Při přípravě inscenace jste spolu s Igou Gańczarczyk zkoumaly emancipaci českých a polských žen. Co je pro tebe hlavním důvodem, že se věnuješ zrovna tomuto tématu?
My jsme s Igou už pracovaly na jednom představení na základě Witkacyho W małym dworku, to je text, kterým jsme tematizovaly místo ženy v rodině. Trochu jsme převrátily perspektivu čtení, skrz feministickou perspektivu.
Pro mě je to téma čím dál důležitější. Čím jsem starší, tím více si uvědomuji, jak patriarchální struktury a katolická církev ovlivnily moje dozrávání, moje vnitřní struktury. Jak umocnily obavy a nepomáhaly tomu, abych se dostala z nejistoty ven.
Téma ženskosti proniká přes všechny plochy, ve kterých se pohybuji. To, že jsem se stala matkou a začala tvořit dlouhodobý partnerský vztah, byl důležitý bod, kdy jsem si začala klást ještě více otázek o tom, jaké to je být ženou ve společnosti. Porovnávala jsem zkušenosti z Polska a Česka a uvědomovala jsem si, že věci, které jsem považovala za samozřejmé, samozřejmé nejsou.
Ferrante a její knihy byly tím pádem pouze spouštěčem. Vplula jsem díky ní do literatury, která lehkou formou pojmenovala něco, co já v sobě hluboce prožívám. Je to důležitá kniha pro tolik žen, nacházíme v ní společné téma, které se nás dotýká a bolí nás. Navíc jsme s Igou cítily, že to může být společná platforma nezávisle na tom, odkud jsme.
Co by sis přála, aby se konkrétně změnilo, ať už u nás nebo v Polsku? Co by napomohlo k větší rovnoprávnosti žen a mužů?
Přála bych si, aby v Polsku nebyla ve vládě strana Právo a spravedlnost a aby jeho politický život tolik neovlivňovala katolická církev. Dozvídáme se teprve teď, jaký má katolická církev obrovský vliv a k jak velkým manipulacím v Polsku docházelo a dochází.
Může právě divadlo ovlivnit dění ve společnosti?
Umění úplně od základu, u nejmenších dětí, u všech lidí, je důležitým, přirozeným elementem života. Nevěřím, že by umění měnilo svět přímočaře, ale společně s divadlem vzniká i dialog, základ všech změn. Člověk má přirozenou potřebu tvořit. Když se to nějakým způsobem omezuje, cenzuruje, odebírá se hlas umění, tak se odebírá hlas i lidem, to je narušování jejich přirozených potřeb — svobodně, kreativně se vyjadřovat o světě. A používat k tomu představivost. Já to vnímám tak, že skrze umění nacházím nový jazyk, jak o věcech mluvit, který je i pro mě samotnou nový. Je hezké, když se to podaří.
Skrz umění v lidech pracuje představivost. Každý ji v sobě máme, a když ji zamykáme, nijak neživíme, nedáváme jí průchod, tak si odepíráme něco strašně důležitého, co by nás otevřelo jiným. Chceme o tohle přijít?